Fikce

Memory

7. května 2011 v 22:57 | K.
Hledala jsem na internetu vzpomínky. Vzpomínky na mé internetové mládí a našla jsem svoji starou povídku na téma Hledání Boha. Úplně mě to zaskočilo. Psala sem to asi v desíti letech a vyhrála jsem 15 bodů. Byla to taková soutěž na pokračování, ale vážně mě zaskočilo že je to fakt dobrý. Vím, že téma vás asi zrovna nezaujalo, ale jestli chcete vědět z jakého postoje vidím náboženství já, můžete si ji přečíst. Snad se bude líbit..

FOUND HIM

,,Ahoj,jsem John. Nyní žiji ve Francii. Své pravé jméno neznám. Takhle my říkají přátelé (pokud se přáteli dají nazvat), kteří bydlí se mnou v téhle podivné městské čtvrti. Co bych vám měl o sobě říct. Snad jen,že jsem melancholický ateista a tohle je můj příběh.,,

Byla noc a záclony celé ulice byly zatažené. Vím to, protože jsem tam byl a celý tento příběh se stal právě mně. Pouliční lampy jen matně svítily, byla zima, vítr fučel na všechny strany (proto sem také létaly listy ze zabarvených stromů až z vedlejší ulice, kde byl park), a tak jsem se rozhodl skoncovat se svými (hmmm) přáteli a najít si někoho nového. Někoho, kdo by mi posloužil jako opravdový kamarád. A pak jsem to viděl. Naskytla se mi skvělá příležitost. Uprostřed této ulice se blízko u země krčila malá postava. Postava tak shrbená, že by jí i pětileté dítě při narovnání přímo hledělo do obličeje. Vypadalo to, jako by se skoro plazila po zemi a nemohla dál. Na sobě měla hnědou bundu, černé, u kotníku potrhané kalhoty, a malé boty, pod kterými se jen ztěžka skrývaly vyčnívající palce z ponožek. Podle krátkých, jakoby podle hrnce zastřižených, rozcuchaných a nemytých vlasů, vyčnívajících zpod klobouku a zaraženého výrazu ve tváři se dalo posoudit, že to byl chlapec. Ano, teď jsem si byl dokonce i zcela jistý, byl to chlapec! Chvíli jsem ho tak pozoroval, až jsem si všiml, že opravdu nemůže dál. Najednou se totiž svalil a ve světle pouliční lampy jsem si všiml, že mu teče krev z úst. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale všiml jsem si něčeho zvláštního. Chlapec teď i přes krev a pravděpodobnou bolest, kterou cítil, mluvil! Mluvil, ale já ho neslyšel. To, že jsem ho neslyšel mě zvědavě přinutilo jít blíž a schovat se někde u něj. A tak jsem šel. Sedlo jsem si za plný odpadkový koš blízko u něj a poslouchal. Nevadil mi smrad a špína z koše, na to jsem byl zvyklý, chtěl jsem pouze slyšet co říká. Natáhl jsem uši co nejblíže, až jsem konečně slyšel nějaká slova. ,,Bůh tě ochrání, Bůh tě ochrání. Vždycky to udělal tak proč ne teď. Potřebuji pomoc, Bože, prosím, prosím, ..." A já se na sebe zmateně podíval: ,,Ten chlapec je věřící, on má víru a myslí si, že existuje Bůh," řekl si. ,,Nemůžu ho vzít k sobě, nesnáším věřící, nesnáším víru a vše!" začal jsem se najednou rozčilovat. ,,Vezmi ho k sobě," říkal Johnovi neznámý hlas kdesi v jeho mysli. ,,Ne to nejde on….!" Nestačil doříct druhý hlas v jeho mysli. John se zatím rozběhl k chlapci, kterému bylo zhruba 11 let a odnesl ho do svého úkrytu. Byla tam zima, ale co se dalo dělat. Otřel chlapci rány a probudil ho k životu. ,,Jak se jmenuješ?" zeptal se John. Chlapec však jen zavrtěl hlavou. ,,Budu ti říkat Dieu, to znamená Bůh," řekl chlapci a oba usnuli. V noci se John moc nevyspal, ale ráno byl jako rybička. Dal Dieuovi napít a po pár hodinách se Dieu probral. ,,Co zde hledáš? Vím, že jsi věřící. Pojmenoval jsem tě Dieu," řekl John. ,,Hledám svého Boha, věřím v něj tak silně, že si to ani nedokážeš představit," řekl Dieu. ,,Jak ho hledáš?" otázal se John. ,,To už je teď stejně jedno," odvětil Dieu. ,,Nezasloužím si tohle jméno, patří tobě. Teď vím, že jsem ho našel!" usmál se Dieu, lehl si a znovu usnul.

Chci toho snad tolik

26. února 2011 v 14:14 | K.
Ano, opět to řeším. Chtěla jsem sem dávat díly mé povídky ale opět nevím jestli to byl dobrej nápad. Porstě je to kousek mýho já, kousek mýho soukromí a ted mi přijde že kdybych ho vypustila ven, řekla bych toho o sobě až moc a neměla bych něco jenom svýho. Nevím. Chtěla jsem znát váš názor na tu povídku, ale asi to vážně nezvládnu, tak zatím jen jednu básničku, je asi 3,5 roku stará, ale je prostě taková jaké asi moje pubertální období bylo, a proto ji mám ráda. Tak tady ji máte.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
ale ty to nechceš slyšet.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
ale ty se mi vyhýbáš.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
ale tebe to nebude zajímat.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
ale ty mě nebudeš poslouchat.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
ale náš čas už vypršel.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
bez toho aby si odešel.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
ale ty si dělej co chceš.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
ale ty mě i přesto nemiluješ.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
aniž by se mi zdálo že je to beznadějné.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
aniž bych si připadala pořád stejně.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
že chci s tebou navštívit sedmé nebe.
Chtěla bych ti toho tolik říct,
a třeba to, že chci jen tebe!!
Chci toho snad tolik?

Příběh

6. ledna 2011 v 9:48 | K.
Prostě se musím zeptat. Už kolem 5 let píšu román. Jako fakt. Vždycky jsem si řekla že bych ho zveřejnila ale nikdy k tomu nedošlo. VIĎ ONDRO!! :D Tak se chci zeptat jestli by jste to někdo četl, popřípadě jestli by vás to zajímalo, tak co vy na to.
Odvahu mi samozřejmě dodala B♥nnie :)
http://portal.educ.ar/debates/sociedad/Swedish_love_story.jpg
 
 

Reklama